Combattimento



– VÍRA, LÁSKA, NADĚJE
Scénická koláž
Motto: „A kdybych měl dar prorokování a znal všechna tajemství a měl i poznání o všem a kdybych měl všechnu víru, takže bych hory přenášel, ale Lásky bych neměl, nic nejsem.“
(Pavel z Tarsu, 1. K 13, 2)
 
Program:
C. Monteverdi: Io che nell´otio nacqui e d’otio vissi
C. Monteverdi: Il Ritorno d’Ulisse in Patria – Prologo SV325
C. Monteverdi: Il Combattimento di Tancredi e Clorinda SV153
 
přestávka
 
Biagio Marini: Passacalio a 4
Andrea Falconieri: Battala de Barabaso yerno de Satanas
C. Monteverdi: Vago augeletto SV 156
C. Monteverdi: Ardo, avvampo, mi struggo SV 152
C. Monteverdi: Altri canti di Marte SV 155a,b
C. Monteverdi:Tirsi e Clori SV 145
 
Účinkují:
Soli
soprán - Klorinda, Klori, Amor: Stanislava Mihalcová
soprán: Tereza Válková
mezzosoprán - Štěstěna: Markéta Cukrová
kontratenor - Lidská křehkost: Martin Ptáček
tenor - Testo: Jaroslav Březina
tenor - Tirsi: Tomáš Kořínek
bas - Čas: Joel Frederiksen
bas - Tankred: Martin Vacula
Tanec: Jitka Košíková
 
Czech Ensemble Baroque Orchestra
housle 1 - Peter Zajíček
housle 2 - Veronika Manová
viola - Zdeňka Procházková
violoncello - Petra Machková Čadová
kontrabas/violon-  Ján Prievozník
gamba - Jakub Michl
chitarrone, renesanční loutna - Přemysl Vacek
arciloutna, barokní kytara - Miloslav Študent
trojřadá barokní harfa - Kateřina Ghannudi
cembalo, varhany - Monika Knoblochová
cembalo - Jarmila Ludvíková
zobcové flétny - Lucie Dušková, Michaela Koudelková 
Koncertní mistr - Peter Zajíček 
Produkce - Kateřina Svobodová
 
Light design - Arnošt Janěk
Světelná technika - Pavel Autrata, Vladislav Rohánek, Karel Šimek
Scéna, kostýmy - Jaroslav Milfajt
Masky Radomila Lakyová
Titulky - Tereza Vyorálková, Jarmila Ludvíková
Překlad libreta - Vladimír Chytil
Odborný konzultant - PhDr. Pavel Sýkora, PhD.
 
Dirigent - Roman Válek
Režie - Ladislava Košíková
 
Claudio Zuan Antonio Monteverdi (1567- 1643) (někdy i Monteverde) 
byl italský hudební skladatel období přelomu renesance a baroka. 
Monteverdi svými hudebními inovacemi významně přispěl ke zrodu 
barokního stylu. Byl autorem řady profánních i sakrálních děl, 
významný je zejména jako dovršitel formy madrigalů (zkomponoval 
devět sbírek madrigalů).
Monteverdi byl žákem cremonského skladatele Marc'Antonia 
Ingenieriho. Tvůrčí zralosti dosáhl ve službách mantovského knížecího 
dvoru, kde setrval 22 let a získal zde všeobecné uznání jako operní 
skladatel. Poté, co byl v rámci úsporných opatření propuštěn z 
Mantovy, získal roku 1613 prestižní místo kapelníka Dómu sv. Marka v 
Benátkách, kde zůstal až do smrti.
Ve svých kompozicích Monteverdi uplatňoval jak tradiční renesanční 
styl (jež označoval jako „prima pratica“), tak i nový mnohem 
expresivnější 
a zvukomalebnější styl raného baroka („seconda pratica“). Slavná 
polemika konzervativního hudebního kritika Artusiho přiměla 
Monteverdiho formulovat teoretické základy nového hudebního slohu 
v předmluvě k Páté knize madrigalů (1605).
Proslul významnými inovacemi v oblasti techniky hry na strunné 
nástroje, např. používání tremola (stálého opakování stejného tónu) a 
zavedení pizzicata (hra bříšky prstů namísto smyčce) pro zvýšení 
dramatického účinku.
Krátce poté, co florentský komponista Jacopo Peri ke konci 16. století 
vytvořil operu jako nový hudebně-dramatický žánr, dovedl ji Monteverdi 
k jejímu prvnímu vrcholu a již za svého života byl vysoce hodnocen jako 
operní skladatel (např. Orfeus, Ariadna, Korunovace Poppey).
 
Biagio Marini (1594 - 1663) byl Italský houslový virtuóz a skladatel. 
Narodil se v Brescii. Jeho práce byla natolik významná, že vyšla tiskem 
a byla provozována v celé tehdejší hudební Evropě. Marini zastával 
mnoho významných hudebních funkcí v Bruselu, Neuburgu, 
či Düsseldorfu a na mnoha místech po celé Itálii. Od roku 1615 byl 
členem Monteverdiho kapely při katedrále sv. Marka v Benátkách. 
Přestože komponoval díla instrumentální i vokální, věhlasu dosáhl 
zejména díky velmi inovativním a progresivním instrumentálním 
kompozicím - využíval nových výrazových prvků, inovoval instrumentaci 
a formu.
 
Andrea Falconieri též Andrea Falconiero (1585/1586 - 1656) byl 
italský raně barokní skladatel a loutnista. Pocházel z Neapole nebo 
Španělska. V letech 1604-1614 žil v Parmě, odkud se přestěhoval do 
Říma a pak do Neapole, kde řídil královskou kapelu. Na počátku 
třicetileté války procestoval též Francii a Španělsko. Zemřel na mor. 
Jeho díla – četná moteta, madrigaly, villanelly a instrumentální skladby 
– vyšla tiskem, ale velká většina se do dnešní doby nezachovala.
 
Scénická koláž Combattimento – víra, láska, naděje obsahuje 
výběr ze 7. a 8. knihy madrigalů Claudia Monteverdiho – Tirsi e 
Clori, Combattimento di Tancredi et Clorinda a výběr z madrigalů 
Milostných a válečných. Jako prolog je použita první část Il prologo
z Monteverdiho opery Návrat Odysseův. Svět rodící se opery 
a doznívání renesančního madrigalu. To je hlavní rys hudby 
počátku 17. století. Svět krásného zvuku louten, theorb, harf, ale 
také stále více se prosazujících smyčcových nástrojů, gamb 
a cembal. Více než polyfonie se začíná uplatňovat síla sděleného 
textu a slova, doprovázená akordickým doprovodem. Hudba 
mystická, která nás nezvladatelně vábí do nadcházejícího téměř 
200 letého období barokní a klasicistní opery a duchovní kantáty. 
Hudebně-dramatické představení, koncipované choreografkou 
Ladislavou Košíkovou a dirigentem Romanem Válkem, bylo vytvořeno 
pro sakrální prostory, konkrétně pro kostel sv. Michala ve Znojmě. 
Věříme, že naše cíle a ideály přispějí k přiblížení myšlenek křesťanství, 
zpřístupní duchovně - kulturní klima manýristické Itálie 17. století a hudbu Claudia Monteverdiho ve spojení s dílem Osvobozený Jeruzalém
Torquatta Tassa. Přesto, že se v představení vyskytují i světské texty,
inscenace je zastřešena duchovním poselstvím vyjádřeným úvodním
citátem. Láska světská tedy dostává v daných spojitostech také
duchovní rozměr a celkové vyznění díla je úmyslně směřováno k
harmonickému propojení světa duchovního, lásky křesťanské, lásky
Kristovy a lásky ke Kristu s citovostí lidí a věcmi pozemskými. To je
hlavním rysem Monteverdiho doby a přesto můžeme z tolik aktuálního
poselství čerpat i my dnes.
Téma lásky a války nabízí Monteverdiho hudbu plnou lidských
vášní, emocí a hlubokého vnitřního prožitku, typických právě pro
epochu manýrismu. Protiklad lásky a smrti patří od nepaměti k
základním otázkám filozofie lidského bytí na zemi a je zdrojem
námětů nejpůsobivější evropské poezie.
 
Il Ritorno d’Ulisse in Patria – Prologo
V Prologu vystoupí čtveřice alegorických postav: Lidská křehkost
(slabost – L'umana fragilità), Čas (Il Tempo), Štěstěna (La Fortuna)
a Láska (Amore). Lidská křehkost si stěžuje na to, že lidská bytost je
hračkou v rukách tří mocností - Času, Štěstěny a Lásky; člověk je totiž
ovládán rychlým plynutím času, vrtkavou štěstěnou a slepou láskou.
A tyto tři mocnosti nás v tom ještě utvrzují: Člověk zůstane vždy
křehkým, ubohým a zmateným.
 
Combattimento di Tancredi e Clorinda je stěžejním dílem inscenace.
Bylo vytvořeno na text T. Tassa Osvobozený Jeruzalém. Monteverdi
zhudebňuje výjev z XII. zpěvu, oktávy 52-62 a 64-68. Úryvek zachycuje
scénu boje křesťanského rytíře Tankreda s neznámým protivníkem
z nepřátelského tábora. Vše dosahuje vrcholu v okamžiku smrti,
kdy Tankred svého nepřítele smrtelně zraní a po sejmutí jeho přilby
s hrůzou zjistí, že se jedná o krásnou muslimskou dívku Klorindu, jejímž
zjevem byl uchvácen, když během bitvy odpočíval u pramene. Umírající
Klorinda prosí Tankreda o udělení svátosti křtu. Její nečekaná
přeměna, kdy během umírání se z rytíře stává žena, která si
uvědomuje, že jedinou její nadějí a spásou je křesťanský bůh, má však
počátek v jejím samotném zrození: Klorindina matka, manželka
etiopského krále Senapa, byla křesťanka a horlivá ctitelka svatého Jiří.
Když se jí narodila dívenka bílé pleti, zcela podobná princezně z
obrazu, na němž svatý Jiří zachraňuje dívku ze spárů draka, musela ji
tajně vyměnit za černé dítě svého sluhy, kterému poručila, aby dívku
vychoval jako křesťanku. Ten však neuposlechne a dívku vychová v
muslimské víře, aniž by jí odhalil její skutečný původ. Před osudovým
střetem s Tankredem se Klorindě zjeví ve snu sv. Jiří, který hovoří o
křtu a křesťanské duši.
Linie smyslná se zde prolíná s linií duchovní. V závěru se obě linie
prolnou a splynou v jakousi univerzální katarzi, jako by nastal soulad
ducha a hmoty. Objevuje se křesťanské nebe v podobě trojice ctností 
Víry, Lásky a Naděje.
Celý boj komentuje postava Testa (vypravěče) snad zástupce 
samotného Boha, pohrává si s postavami a přináší velké dramatické 
napětí. S Testem je propojena čtvrtá postava jako idee fix, seslaná 
od Boha, snad anděl či samotná Panna Maria, která záměrně vede 
kroky obou bojovníků, čímž spojuje oba světy, ale i minulost se 
současností 
a současnost s budoucnem. A tak se v symbolické rovině odvíjí boj 
duchovní se světským.
Jedná se o jednu z největších epických skladeb západní kultury, jejíž 
autor „opěvuje božskou zbroj i velitele, jenž osvobodil Kristův hrob v 
zlém boji.“
 
Passacaglia a Battala
Protiklad války a míru, hněvu a lásky, je symbolicky ztvárněn také 
ve dvou instrumentálních skladbách, které uvedou druhou půli 
programu. Instrumentální protějšek textovaného Combattimenta 
nalezneme v díle Andrea Falconieriho: Bitva Barabáše se Satanem a 
jeho vykoupení z hříchu. Kontrastní Mariniho Passacaglia je zase 
zosobněním klidu, míru a jistoty, podpořené pravidelnou ostinátní linií 
basu. 
 
Vago augeletto, Ardo avvampo, Altri, canti di Marte - Madrigaly 
Válečné a milostné (Madrigali Guerriri, Et Amorosi)
Výstižný název pro obsah, hodný Monteverdiho – dramatika se 
zjitřeným smyslem pro ostře konturované afekty. Dva póly 
představovaných podnětů, vyvolávajících kontrastní pocity: Válka – mír; 
nenávist, hněv – láska. Zášť – strůjce strastí – zakalující mysl, 
podněcující však také k statečnosti. Láska v nejrozmanitějších 
podobách a projevech od strhujících výbuchů vášně, přes klidnou 
radost, až k hlubokým tůním žalu, láska tušená, naznačovaná i 
sdělovaná. Ale kontrast tkví jen ve vnějších znacích: Co do povahy 
afektu, říká Monteverdi, jsou válka i láska totožné. Láska je hybnou 
silou válečníkova srdce: Ogni Amante e Guerrier.
Madrigaly byly původně vokální skladby polyfonického, později 
i homofonního charakteru, které vznikaly v epoše vrcholné renesance 
a počínajícího baroka. Podstatnou složku této hudby tvoří libreta, jejímiž 
autory byly nejvýznamnější básníci té doby (Petrarca, Tasso, Guarini). 
Hlavním rysem madrigalů je genere concitato – tzv. „vzrušený styl“ 
a použití válečnických scén v rychlém pyrrhickém metru v kontrastu 
metru pomalému, vyjadřujícímu city jako vášeň, touhu, žal, bolest apod.
Sám Monteverdi se považuje za „vynálezce“ rychlého metra a k 
našemu velkému štěstí vydává ke svým knihám madrigalů předmluvu, 
kde zmíněné prvky popisuje. 8. kniha madrigalů – Madrigaly milostné 
a válečné tvoří vrchol jeho tvorby a zároveň mistrovsky spojuje veškeré 
tradiční i moderní prvky hudby počátku 17. století. Pokládá zde také 
základy barokní opery většími dramatickými celky, jako jsou právě dnes 
uváděné Combattimento di Tancredi e Clorinda a Tirsi e Clori.
 
Tirsi e Clori
"Balet" Tirsi e Clori (1615) byl složen pro lid Mantovy a byl skládán 
pro jeviště pro skupinu tanečníků, zpěváků a hudebníků – v našem 
pojetí přebírají i roli tanečníků zpěváci. Chloris a Thyrsis byly také často 
uváděné dvojice milenců v pastoračních scénách. V řeckém bájesloví 
se jméno Chloris, což znamená "žlutozelená", "světle zelená“ nebo 
„čerstvá“, objevuje v různých kontextech. Jako nymfa bývá spojena 
s jarem, květinami a novým růstem. Římané ji pak znali jako bohyni 
Floru. Pastýř Thyrsis je znám např. ze sedmé Virgiliovy Eklogy. Dílo 
otevírá Thyrsis pokoušející se přesvědčit Cloris k tanci; ta samozřejmě 
dělá drahoty…
 
Manýrismus je nazýván umělecký styl v malířství, literatuře i hudbě. 
Spadá do přelomu 16. a 17. století a v jeho duchu vznikala celá řada 
uměleckých děl přímo spjatých s křesťanskou, biblickou a filozofickonáboženskou tématikou. V malířství Michelangelo, v hudbě Monteverdi, 
v literatuře např. Tasso usilovali o dokonale přesvědčivé a hluboké 
vyznění obsahu svých děl, který chtěli zdůraznit. Toto období je typické 
vzájemným prolínáním duchovního a světského a nutí křesťana ne 
se Boha jen bát, ale i o něm přemýšlet.
 
Situace do chrámových prostor
Umístění a celková koncepce inscenace přímo vychází z tradice 
sakrálního divadla, jak jej prováděli zejména františkáni i jiné řády přímo 
v kostelích. Základním předpokladem je vkusně a citlivě ztvárněná 
scéna, která posluchače přenese časem i prostorem do doby, kdy 
se osvícení duchovní spolu s umělci ve službách církve upřímně snažili 
o prolnutí těchto, z dnešního pohledu již jasně spolu souvisejících, 
světů.